Z historie našeho kostela

O kartuziánském řádu

Kartuziánský řád založil v roce 1084 svatý Bruno, který býval profesorem filosofie na pařížské vysoké škole a kanovníkem v Remeši. Ten se, spolu s šesti druhy, usadil v horském masivu La Chartreuse (Cartusium) poblíž Grenoblu a tam vznikl první klášter. Zdejší konvent - velkokartouza - se později stal sídlem generálního převora řádu. Roku 1176 byl tento řád schválen Apoštolským stolcem a patřil mezi nejpřísnější řády vůbec.

Členové řádu se dělili na kněze (patres) a laiky (conversi). Kněží - otcové bydleli v oddělených domcích zvaných cely. Modlili se a pracovali, zachovávajíce ustavičné mlčení. Bratři laici, kteří žili pohromadě, hospodářsky zajišťovali celou klášterní komunitu. V kartuziánské řeholi je spojen život poustevnický s klášterní pospolitostí a tento rozdílný způsob života otců a bratří se rovněž odráží v charakteristickém uspořádání kartuziánských klášterů - kartouzí. Řeholním oděvem byla žíněná sutana, na ní bílý hábit přepásaný bílým koženým pásem a bílý škapulíř s kapucí. Laičtí bratři nosili hábit hnědý nebo šedý.

Do Čech byli kartuziáni uvedeni králem Janem Lucemburským a první kartouze „Dům zahrady svaté Máří“ (Hortus B. Mariae Virginis) byla založena králem Janem 1. února 1342 mezi Újezdskou branou Menšího Města pražského a vesnicí Smíchovem. Zanikl na samém počátku husitských válek roku 1419. Sesterský moravský klášter „Maria v údolí Josafat“ při Dolanech u Olomouce byl rovněž obsazen husity a sloužil jim od roku 1426 jako opěrný bod při obléhání Olomouce. V roce 1437 byl rozbořen. Mezi nejvýznačnější pobělohorské konventy patřila kartouze ve Valdicích, založená v roce 1627 na jičínském panství Albrechtem z Valdštejna. Kartouze v Čechách a na Moravě patřily ke středověké hornoněmecké provincii, která zanikla v roce 1782. V současnosti je královopolský kartuziánský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice jedinou dochovanou kartouzí na našem území. Dnes ve světě existuje 17 kartouzí v osmi zemích pro mnichy a 6 kartouzů ve třech zemích pro sestry kartuziánky.

Jaroslav Antl