Římskokatolická farnost u kostela

Nejsvětější Trojice Brno - Královo Pole

Interní sekce webu

Z historie kartouze

Historie královopolské kartouze

Zakladatelem karuziánského kláštera v Králově Poli byl moravský markrabě Jan Jindřich, bratr slavného českého krále a císaře Karla IV. Za vlády lucemburského rodu se stalo Brno předním moravským městem a s ním nabývalo na významu i jeho okolí. Když Karel IV. postoupil Moravu roku 1349 bratru Janovi a jeho dědicům, zvolil si Jan Jindřich Brno za markraběcí sídlo a staral se o jeho hmotný i duchovní rozkvět. Na pozemcích v Králově Poli, které koupil od brněnských měšťanů Ditlina a Ortlina z Loukovic, si zřídil vedlejší rezidenci a od roku 1363 v ní často pobýval, neboť zde bylo datováno několik listin z období jeho vlády. Na konci svého života, se souhlasem synů Jošta, Jana Soběslava a nejmladšího Prokopa, na den svatého Hypolita 13. srpna 1375 založil královopolskou kartouzi a zasvětil ji Nejsvětější Trojici. Klášteru daroval své rozsáhlé královopolské pozemky, přidal pozemky s mlýnem na Dornychu, předměstí Trnitou, vinici v Obřanech a vesnice Střelice a Černovice. Když markrabě Jan Jindřich v listopadu 1375 zemřel a údajně byl pochován v augustiniánském klášteře svatého Tomáše v Brně, který rovněž založil, potvrdil tuto nadaci jeho syn a následník markrabě Jošt. V lednu 1376 nechal zapsat výsady a statky do zemských desk a v tomto roce dokončil stavbu nového kláštera s kostelem. S budováním klášterního objektu se asi započalo značně dříve, neboť již v roce 1369 byl povolán z rakouského Gamingu (Gemunck, Jemnice), kde se rovněž nacházel kartuziánský klášter, Bohumír z Anassu a byl ustanoven rektorem pro novou kartouzi. Z Gamingu přišli i ostatní řeholníci a později se stává rektor Bohumír prvním převorem zdejší komunity.

Po krátké době - již v roce 1397 - byla královopolská kartouze velmi dobře hmotně zajištěna a obdařena mnohými výsadami. Proto se stává obětí častých loupeží a útoků na svůj majetek vedených ze strany šlechty, která žila vlivem pustošivých válek mezi bratry Joštem a Prokopem ve značném nedostatku. To mělo za následek hmotný úpadek kláštera. V srpnu 1405 byl v podzemní kobce chrámu pochován mladší markrabě Prokop, který 24. září 1405 zemřel, patrně přímo v tomto klášteře. Od Prokopovy smrti se politická situace uklidňuje a Morava se začíná zotavovat z ran, které utržila v neklidných válečných časech. Rovněž klášterní majetek je v následujících klidnějších letech rozmnožen četnými dary a koupěmi. V lednu 1411 náhle zemřel markrabě Jošt a královopolská kartouze v něm ztrácí velkého příznivce a štědrého dárce.

Počátek 15. století je v českých zemích charakterizován náboženskými nepokoji, které vyústily až v husitské války. Protože byl klášter s kostelem mimo městské hradby, býval často poškozen válečnými událostmi. Brno, které stálo věrně při králi Zikmundovi, stávalo se terčem útoků husitských vojsk, což působilo značné těžkosti jeho okolí. Silně utrpěl klášter na jaře 1423, kdy husitské posádky z Černé Hory a Nového Hradu podnikly výpad směrem k Brnu a ves Královo Pole zapálily. Rovněž v roce 1428, kdy byl v květnu podniknut neúspěšný útok hejtmana sirotčích vojsk Velka Koudelníka proti Brnu, byl klášter vypleněn a zapálen. Ještě v roce 1430 přitáhli husité k Brnu, město však nedobývali. Teprve od roku 1431 je na Moravě pokojněji. Po vítězství husitů u Domažlic bylo rozhodnuto o vyjednávání a s klidnějšími politickými poměry nastává pokojnější období i pro královopolskou kartouzi. Začíná se opět hospodářsky zotavovat. Za vlády Jiřího z Poděbrad se klášteru vedlo poměrně dobře, a proto zůstal věren králi Jiřímu. Město Brno se však proti králi spojilo s Matyášem Korvínem. V červnu 1468 přitáhla uherská vojska do Brna a Brňané přijali Matyáše se vší slávou jako osvoboditele. Jen Špilberk, pod velením Viktorína, syna krále Jiřího, vzdoroval. Posádka se statečně bránila až do 12 února 1469, kdy byla vyhladověna a vzdala se. V době obléhání Špilberku byla kartouze pro svou podporu králi Jiřímu opět vyloupena, zapálena a zbořena. Zničený klášter byl poměrně brzo opět vystavěn a díky hojným darům se začal hospodářsky vzmáhat.

V 16. století nastává, po krátké době hospodářského růstu, hmotný i morální úpadek většiny klášterů. Tohoto nebyla ušetřena ani královopolská kartouze. Ve druhé polovině 16. století je hmotný úpadek kartouze dosti značný a s materiálním rozvratem jde ruku v ruce i úpadek mravní. Zásluhou nových převorů byla provedena vnitřní reforma královopolského kláštera. Na konci 16. století je možno konstatovat, že byla upevněna kázeň a nastalo zlepšení i ve hmotných poměrech. Můžeme se domnívat, že by byl klášter doveden k úplnému rozkvětu, kdyby nenastaly nové, závažné události. Byly to náboženské války, které akcelerovala pražská defenestrace v roce 1618. K moci se dostali protestanští stavové a z jejich rozkazu byly zabaveny všechny biskupské a klášterní majetky. Konfiskaci propadl i královopolský klášter. Dne 17. srpna 1619 byla kartouze obsazena protestantským vojskem pod velením plukovníka Ebenbergera. Byly vypáleny klášterní vesnice, klášterní majetek částečně rozprodán a částečně darován Munkovi z Ivančic. Řeholníci byli v kartouzi vězněni a přísně střeženi. Dne 8. listopadu, po bitvě na Bílé Hoře, byl zlomen protestantský odboj a Fridrich Falcký a s ním i vůdcové povstání uprchli do ciziny. Tím se změnil i zdánlivě zpečetěný osud kartouze. Tehdy se dostalo klášteru, díky kardinálu Dietrichsteinovi, náhrady za způsobené škody. Netížen hmotnými starostmi mohl klášter pečovat o rozvoj vnitřní. Nastává tzv. zlatý věk kartouze. Vrátila se přísná disciplína a řád dosáhl značného hmotného majetku.

Po tomto vzestupu však následovala další rána, kterou způsobila třicetiletá válka. V roce 1642 dobyla švédská vojska, vedená generálem Torstensonem, celou severní Moravu i s Olomoucí a její oddíly podnikly výpad až k Brnu. První obětí byly kláštery a tento osud neminul ani královopolskou kartouzi. Mniši včas uprchli, ale Švédové opuštěný a dobře zásobený klášter vyplenili a poškodili. Když švédské vojsko v srpnu téhož roku odtáhlo, klášter se během krátkého času z této události vzpamatoval. Na jaře roku 1643 však přišla nová pohroma, když se Švédové opět dostali k Brnu. Přestože kvůli válce s Dánskem museli rychle opustit Moravu, byl tehdy klášter znovu vydrancován. V roce 1645, po porážce císařských vojsk u Jankova, nastoupil Torstenson se svou armádou vítězný pochod na Vídeň. Protože se obával, že by jeho armáda mohla být v týle ohrožována Brnem, rozhodl se ho napřed dobýt. Švédské vojsko táhnoucí z jihu se dne 3. května 1645 zmocnilo Židlochovic a ve čtvrtek 4. května se rozložilo u Brna. Torstenson si jako svůj hlavní stan vybral královopolský klášter. Mnichové utekli před Švédy s nejnutnějšími věcmi do Brna a převor prchl do Vídně. Nastalo obléhání Brna, které trvalo až do 23. srpna. Dne 13. května přesunul generál Torstenson svůj hlavní stan do Modřic, aby mohl podniknout od jihu útok proti Petrovu. Po rozhodující bitvě dne 15. srpna, když ohromná přesila švédských vojsk narazila na hrdinský odpor obránců Brna, přesvědčilo se švédské velení, že město nedobude. Proto 23. srpna opustili Švédové Brno. Při odchodu vypálili všechny vesnice v okolí a zanechávajíce po sobě spoušť a spáleniště, odtáhli k Židlochovicím. Královo Pole a kartouze zůstaly nějakou náhodou ušetřeny a řeholníci se vrátili do polorozbořeného kláštera. Díky štědrým dárcům se kartouze poměrně brzo hmotně zotavila a také řádový život se vracel do starých kolejí. V této době proběhla přestavba staré části kláštera a výstavba nových objektů, zvláště kolem dnešního hlavního nádvoří (v areálu VÚT). Tato rekonstrukce probíhala od poloviny 50. do 90. let 17. století. Pravděpodobně ze 70. let 17. století pochází obraz - veduta Martina Aretia, který ukazuje klášter s kostelem a jeho nejbližší okolí, včetně královopolské návsi s kostelíkem sv. Víta. Je to jedinečný svědek toho, jak klášter vypadal po provedené rekonstrukci. Tento obraz je rovněž cenný tím, že obsahuje popis veškerých klášterních objektů. Originál je uložen v Muzeu města Brna.

Konec 17. a začátek 18. století - to byla klidná léta, kdy díky moudrým a starostlivým převorům došlo v klášteře k duchovnímu a hmotnému rozkvětu. Teprve válka o rakouské dědictví se opět těžce dotkla zdejší kartouze. Tehdy Fridrich II., pruský král, vtrhl do Slezska, aby se zmocnil dědictví po císaři Karlu VI., na které měla nárok Marie Terezie. Pruská vojska dobyla Olomouc a 9. února 1742 stála před dobře hájenými hradbami Brna. Fridrichův hlavní stan byl v Židlochovicích a pruští vojáci podnikali loupeživé výpady do brněnského okolí. Dne 28. března vnikli i do královopolské kartouze, kde způsobili mnoho škod. Tyto útrapy netrvaly naštěstí příliš dlouho. Král Fridrich, když se dověděl, že Brnu táhne na pomoc Karel Lotrinský, bratr manžela Marie Terezie, stáhl svá vojska 6. dubna 1742 přes Královo Pole ke Kuřimi. Rovněž z této pohromy se klášter brzo zotavil a zanedlouho bylo jeho hmotné postavení opět velice dobré. Tohoto značného majetku mohlo být použito na nutnou opravu a rekonsrukci kláštera a kostela. Poslední převor Anastazius Gottfried zahájil roku 1765 pozdně barokní přestavbu celého areálu. Tehdy dostal klášter i kostel svou nynější podobu.

Dlouho se však mniši z opraveného kláštera těšit nemohli. Císař Josef II., v rámci provádění svých reforem, nařídil 12. ledna 1782 zrušit všechny kláštery „jež žádných škol neb nemocnic nevydržují, nebo jejichž členové nezastávají úřad kazatelský a kněžský, anebo nevynikají studiemi“. Z brněnských a okolních klášterů došlo nejdříve na královopolskou kartouzi. Zrušení bylo provedeno 18. ledna 1782 v 9 hodin ráno, kdy se bez ohlášení dostavila do kláštera císařská komise, vedena nejvyšším zemským sudím Janem hrabětem Mitrovským, a přečetla řeholníkům zrušovací dekret. Mnichům byla nabídnuta penze nebo mohli vstoupit do jiného řádu. Klášterní majetek byl zabrán náboženským fondem, určeným pro potřeby katolické církve, který byl řízen státem. V průběhu dojednané pětiměsíční lhůty se mniši rozešli. Poslední převor Gottfried zůstal pod penzí v Brně, kde zemřel 3. října 1814. Císařským nařízením ze dne 4. září 1784 byl objekt kláštera určen pro využití vojskem. Krátce po převzetí objektu armádou došlo k některým stavebním úpravám a v roce 1786 zde byl umístěn Laudonův dělostřelecký pluk. K velkým stavebním změnám došlo v letech 1871 - 1877, když zde byl ubytován 26. pluk myslivců. Od roku 1877 byla v klášterních budovách umístěna kadetní škola, kterou vystřídal Pluk svobody č. 3 a v roce 1920 telegrafní prapor československé armády. Vojáci objekty obývali až do konce roku 1963. Dne 1. ledna 1964 převzalo od vojenské správy klášter Vysoké učení technické v Brně, které zde sídlí dodnes.

Po zrušení kartuziánského kláštera došlo rovněž k další změně. V dobách existence kláštera byl kostel Nejsvětější Trojice v jeho areálu přístupný pouze mnichům. Obyvatelům Králova Pole sloužil kostelík sv. Víta, který stál na dnešním Mojmírově náměstí v místech, kde se nyní nachází kříž. Původní kaple, kterou vystavěl řád Johanitů (Křížovníci, Maltézští rytíři) ze Starého Brna po přifaření Králova Pole k jejich kostelu sv. Václava, byla přebudována na kostel a ten byl vysvěcen 21. června 1279. Kostel byl v roce 1598 opravován a po likvidaci kláštera byl roku 1783 zrušen a 1785 zbořen. Farním kostelem se stal původně klášterní chrám Nejsvětější Trojice, kde začal bohoslužby vykonávat tzv. lokální kurát. Až v roce 1853 byla prozatímní duchovní správa přeměněna v samostatnou faru a prvním královopolským farářem se stal P. Kašpar Deabis z Brna.

Přes různé stavební úpravy zůstávají, až na některé části, klášterní objekty stejně rozvrženy, jak je vidíme na zmíněné vedutě Martina Aretia ze 70. let 17. století. Díky obětavosti duchovních správců a farníků prochází farní chrám Nejsvětější Trojice, za účasti památkářů, rozsáhlou rekonstrukcí, kterou započal již v roce 1968 O. Ladislav Simajchl. Rovněž rozlehlý areál historických budov kláštera, patřící Vysokému učení technickému, prochází nákladnými úpravami. Zásluhou mnoha obětavých lidí zůstává královopolská kartouze, která je jedinou dochovanou památkou tohoto druhu v našich zemích, zachována pro příští generace, tak, jak to odpovídá jejímu historickému a kulturnímu významu.

Jaroslav Antl