Prohlídka kostela a kláštera

Architekt Jan Sokol vycházel ve svých projektech z vnitřní funkce stavby. Říkával prý, že stavba má být jakýmsi obalem této vnitřní funkce. Tak například vysvětloval, že naše historické dlouhé kostely vycházející ze starokřesťanské tradice bazilik, byly prý jakýmisi „krabičkami na procesí“. Druhý vatikánský koncil přišel se společenstvím kolem oltáře, a v tu chvíli se mění i návrhy kostelů. Platí takové představy i o architektuře kartuziánů? Platí, a poměrně dobře! Profesor architekt Jan Bukovský, který je naším předním znalcem kartuziánské architektury, prováděl srovnání našich i zahraničních kartouz. Ukázalo se, že stavební prvky známé u jedné kartouzy umožnily archeologům objevit obdobné prvky u kartouzy jiné. A tak, aby naše povídání bylo zajímavější, zvu vás na malou procházku interiérem našeho kostela, přilehlými prostorami, i okolím kláštera. Nebudeme si tentokrát všímat tolik uměleckých památek, ale z architektury se pokusíme přiblížit si život mnichů uvnitř kláštera.

Vnější okruh

Od kostela se vydáme kolem dřevěného kříže a pomníku padlých rudoarmějců do parku a pak pokračujeme kolem celého kláštera ve směru pohybu hodinových ručiček. Orientace je uváděna podle světových stran (sever je přibližně ve směru Řečkovic). Na západním okraji parku, přibližně v místech vyústění parkové cesty do Božetěchovy ulice, stával klášterní špitál. Tento špitál byl ale určen pro potřeby osadníků.

Severní strana

Za regulační stanicí plynového řádu začíná severní řada cel. Celu obýval vždy jeden otec kartuzián. U cely byla zahrádka vymezená zdí na výšku dvou podlaží, která znemožňovala komunikaci sousedů a zaručovala naprosté soukromí. V cele byla místnost na spaní, na studium a modlitbu, a dílna. Všechny cely byly propojeny křížovou chodbou (velkým ambitem), která tvořila kvadraturu a uzavírala klauzurní dvůr. Celu A užívá farnost. Tuto celu obýval pravděpodobně otec sakristián. Stavba je barokní, byly vykopány základy původní gotické cely (viz. vnitřní okruh). Na celu navazuje v patře nad západním vyústěním severní části křížové chodby bývalá kaple Panny Marie, kterou využívali otcové cely A, B a C. Další cely severní řady (B, C, D a E) jsou původně gotické, v době barokizace byly zvýšeny o jedno patro. Okna cel jsou orientována tak, že otcové na sebe navzájem neviděli. Gotické cely měly štítový tvar střechy, jak vidíme na celách B, C a D (tyto štíty ovšem nejsou původní). Všimněte si, že každý štít uvedených cel má poněkud jiné provedení. Za poslední celou E severní řady (nemá štítovou střechu) stála rovněž gotická cela F, která byla zbořena při demolici v 80. letech 19. století. V té době byly odstraněny i zdi zahrádek. Park, kterým procházíme, je bývalá klášterní zahrada. Přibližně za silnicí se rozkládal, až do míst dnešní nádražní budovy, rybník na Ponávce, který rovněž patřil kartuziánům.

Východní strana

Z východní řady cel se zachovaly pouze nárožní cely G a I. Cela H byla zbořena při demolici v 80. letech 19. století (základy zbořených cel F a H byly při výkopech nalezeny) a s ní byla zbořena i velká část křížové chodby, takže dnes je vidět do klauzurního dvora. Podle obrazu od P. Martina Aretia snad byla ve východní řadě ještě další cela. Z gotických cel východní řady zůstala pouze část cely G, ostatní stavby jsou barokní. V klauzurním dvoře je vidět východní lomený závěr patrové budovy. V budově byl nový refektář a knihovní sál. Na úrovni refektáře byl klauzurní dvůr původně uzavřen jižní řadou cel, takže prodloužená osa kostela tento dvůr půlila. Při barokizaci byla řada jižních cel zbourána a do osy nového klauzurního dvora se dostal refektář. V místě lomení obvodové zdi vnitřního kláštera stojí malá ostatková kaplička. Kartuziáni velice ctili ostatky svatých. Nad vchodem do kapličky (směrem ke kostelu) je latinský nápis „Heroibus“ (Hrdinům). Vystupujeme na svažitý příchod ke Křižíkově ulici. Odtud vidíme tři barokní cely jižní řady K, L, M, opravenou klášterní zeď a nové přístavby VUT. Velmi rušivě působí garáže a dvůr podniku Veřejná zeleň města Brna. V tomto pohledu je vidět i suterénní část ostatkové kapličky s patrným zazděným východem do zahrady. Pod kapličkou končilo suterénní prodloužení jižní větve křížové chodby.

Jižní strana

Od JV rohu až po jednu ze tří rohových věží kláštera, která se nazývá hvězdářská (byly zde snad nalezeny astronomické přístroje), byly klášterní konírny. Dnes je tato fronta prolomená příjezdem k novým přístavbám VUT, dochoval se jen malý zbytek bývalých koníren. Vyšší budovy v linii kolmé na ulici Křižíkovu patří spolu s průčelním křídlem v ulici Božetěchově k nejmladším částem kláštera. Blíže k nám je budova nového převorství (od hvězdářské věže budova s nižší střechou a výraznými vikýři), na ni navazuje starší spojovací křídlo s bývalým vchodem do zahrady a budova nové prokuratury (budova s vyšší střechou). Prokurátor odpovídal za hospodářství kláštera. V prostoru mezi hvězdářskou věží a silnicí byla převorova zahrada, převor měl také přístup do hvězdářské věže. V budově nového převorství byl i sál s rozsáhlými sbírkami obrazů posledního převora Athanasia Gottfrieda. Mezi hvězdářskou věží a hodinovou věží (na rohu ulic Křižíkovy a Božetěchovy) stálo křídlo, které bylo postaveno až po zrušení kláštera v souvislosti s využitím objektu armádou. Část bez oken blíže ke hvězdářské věži sloužila jako tělocvična, část s okny blíže k hodinové věži byla postavena na základech kartuziánského pivovaru (po odstranění omítek se našel zbytek kamenného zdiva pivovaru) a sloužila jako vojenská kuchyně. Tyto budovy uzavíraly vstupní dvůr, jejich dvorní část byla dobře přizpůsobena původním budovám kláštera. Toto křídlo VUT odstranilo, a na jeho místě postavilo moderní posluchárnu, která do architektury kláštera nezapadá. Na Mojmírově náměstí stojí kříž v místě původního královopolského kostela sv. Víta, který byl zbořen nedlouho po zrušení kláštera roku 1785. Kostelík ke klášteru nepatřil, zpráva z roku 1598 uvádí, že jeho tehdy sešlá stavba byla opravena a zaklenuta na náklady maltézské komendy.

Západní strana

Kolem hodinové věže procházíme podél průčelního křídla kláštera (tzv. vstupní objekt) v Božetěchově ulici. Tato část přibližně až po třetí klášterní věž (zvonici) patří rovněž k nejmladším částem kláštera (2. pol. 17. století), zde byly pokoje pro hosty. V této části kláštera, v místnosti vpravo od průjezdu hlavní brány, byly objeveny pozůstatky horkovzdušného vytápění. V levém křídle objektu lze oknem blízko zvonice zahlédnout nástěnnou malbu s kartuziánským „Tancem smrti“ (na čele oblouku v prostoru schodiště). Pokud bychom dnešní hlavní bránou vstoupili do největšího klášterního dvora (vstupní dvůr), ve frontě budov proti nám by byla vlevo budova nové prokuratury (stojí v místě starého převorství), vpravo ve stejné linii starší spojovací křídlo s jednoduchým portálkem s nadsvětlíkem s letopočtem 1774 a budova nového převorství (sály převorství s celou převora), po levé straně ve směru od východu na západ dvora křídlo bratří (v patře cely, v přízemí starý refektář) a navazující hospodářské křídlo kláštera (zvýšené o mezipatro při přestavbě roku 1925). Ulicí Božetěchovou přicházíme ke třetí klášterní věži - zvonici. Za touto věží směrem ke kostelu se linie budov lomí a my přes zeď nevidíme na nejstarší gotickou stavbu připojenou ke klášteru. Za věží je původní starý šikmý vjezd do původního hospodářského dvora kláštera. Křídlu od brány dál ve směru prohlídky se proto říká branské (žlutá omítka). Předpokládá se, že v těchto místech stávalo letní sídlo zakladatele kláštera moravského markraběte Jana Jindřicha. Ten později své sídlo kartuziánům daroval. Pravděpodobně zde kartuziáni bydleli v době budování kláštera. My z tohoto křídla vidíme jen patrovou nástavbu z doby pobytu armády (ložnice mužstva). V historickém gotickém přízemí, které není vidět, jsou odkryty dvě dvojice gotických kamenných okének s kamenným ostěním. Toto přízemí sloužilo v době obsazení kláštera armádou jako civilní pekárna. Patro rohové budovy je novější nástavba původního hospodářského křídla kláštera. V přízemní části koutu mezi hospodářským křídlem a spojovací chodbou ke kostelu bývala stará klášterní kuchyně.

Na protější straně Božetěchovy na rohu s ulicí Kollárovou stojí bývalý Ditlinův dvůr, který zakoupil markrabě Jan Jindřich a věnoval zakládací listinou kartuziánskému klášteru (tzv. „zámeček“). Je jedním ze dvou dvorů v Králově Poli, které ve 13. století patřily královské komoře. Do majetku brněnského měšťana Ditlina přešel prodejem roku 1353. Přízemí dnešní budovy „zámečku“ s pilířovou arkádou na dvorní straně je raně barokní stavba, která je zachycena i na nejstarším zobrazení kláštera ze 17. století. Byla to správní budova kartuziánského dvora. Ze stejné doby pocházejí i konírny a stavení pro čeleď, které byly sjednocené v 18. století do dlouhého přízemního křídla v ulici Božetěchově proti klášterní budově. Rohová budova naproti faře sloužila později jako česká škola. Celé toto křídlo VUT zbouralo a na jeho místě postavilo prosklený pavilon.

Pokud vystoupíme po schodech k dnešní zpěvní síni - farní kavárně, uvidíme v nadhledu bývalý hospodářský dvůr se sklepy zbořeného hospodářského objektu.

Vnitřní okruh

Zahrnuje prohlídku kostela a přilehlých prostor, které využívá farnost. Pozornost je věnována spíše uspořádání z hlediska funkce objektu pro život mnichů, než uměleckému vybavení interiéru. Orientace je uváděna podle světových stran, sever je přibližně ve směru na Řečkovice. Pro snadnějšší orientaci je přiloženo schéma, ve kterém jsou prostory označeny názvy používanými farníky i názvy používanými v odborné literatuře.

Pravý boční vchod, malý ambit

Do kostela vcházíme pravým bočním vchodem. Nad vchodem si povšimneme miniaturního provedení znaku kartuziánského řádu. Znakem řádu je ve stříbrném nebo modrém poli modrá nebo stříbrná zeměkoule se zlatým křížem, obklopeným sedmi zlatými hvězdami. Štítonoši tohoto znaku byli P. Maria s Ježíškem a andělé. Znak vyjadřuje heslo kartuziánů: Stat crux, dum volvitur orbis (Volně: Kříž stojí, i když svět se kymácí). Hvězdy jsou symbolem sv. Bruna a jeho šesti druhů. Dva z nich byli laičtí bratři. Spojovací chodbou vlevo bychom vstoupili do lodi kostela, proti nám je vchod do Kaple Zvěstování, vpravo se dostáváme do severní a západní větve, malé křížové chodby (malého ambitu), která uzavírá dvůr bratří (část ambitu patří VUT). Západní větvi se dnes říká zpovědní chodba. Část severní větve byla poškozena při demolici v 80. letech 19. století. Později byla sice obnovena, ale v moderním provedení, které nezapadá do stylu ostatních architerktur (dnešní klubovna ministrantů).

Ve stejné době byla zbořena i kaple sv. Maří Magdaleny, jejíž základy byly odkryty ve dvoře bratří. Vyznačené základy můžeme vidět z obou větví ambitu. Tři na venek polygonální apsidy (symbol Nejsvětější Trojice) odpovídají původní gotické kapli. Kaple byla pozdějí při barokizaci kláštera přestavěna. Kapli využívali návštěvnící kláštera, kteří neměli povolen přístup do kostela. Kromě základů kaple byly odkryty i zbytky základů původní převorovy cely. Vyšší objekt v jižní části dvora je křídlo bratří. V poschodí bydleli laičtí mniši, jedna z cel se dosud zachovala. V přízemí byl starý refektář. Při pohledu na východní stranu dvora zahlédneme za křížovou chodbou i vyšší budovu nového refektáře.

Prohlédneme si obrazovou výzdobu části malého ambitu. V severním rameni jsou na stěně proti oknům zavěšeny kopie původně oltářních obrazů kaple sv. Maří Magdaleny. Náměty těchto obrazů roku 1781 jsou kající se sv. Petr (zcela vlevo) a sv. Maří Magdalena (zcela vpravo). Jsou to tzv. pendantové obrazy, které tvoří tématicky se doplňující dvojici. Podle Jana Petra Cerroniho jsou obrazy dílem Josefa Switila, malíře, který se zaměřoval na oltářní obrazy, ale maloval i divadelní dekorace. Obrazy byly vytvořeny podle originálů tyrolského malíře Martina Knollera (1725-1804), který působil v Itálii. Originál obrazu sv.Petra se stal součástí sbírky Arnošta Karla Rincoliniho, jehož protějšek, obraz sv. Maří Magdaleny, byl postupně zaznamenán jako majetek tří známých brněnských sběratelů. V roce 1848 jej zakoupil hrabě František Vincenc Desfouls - Walderode a zařadil ho do své obrazárny na zámku v Hodních Beřkovicích. Dnes je chován v pražské soukromé sbírce. Uprostřed mezi těmito dvěma obrazy je pozdně barokní obraz sv. Víta z 2. třetiny 18. století, který pochází z gotického kostelíka sv.Víta v Brně Králově-Poli (kostelík stál v místě kříže na Mojmírově náměstí, a byl zbořen roku 1785 krátce po zrušení kláštera).

V západní větvi malé křížové chodby (v místě tvořícím čelo severního ramene) se nově uplatnila kamenná kartuš se znakem královopolského kartouzu s jeho iniciálami CT (Cella Trinitatis) a s korunkou se vztahem k zakladateli kláštera. Pochází z portálové architektury, která souviselas domem královopolského kartouzu v Jakubské ulici v Brně (dnes část ohradní zdi ve dvoře základní školy).

Nová sakristie

Z malé křížové chodby pokračujeme do dnešní sakristie. Sakristie byla přistavěna mezi opěrnými pilíři v lomeném závěru kostela. Její půdorys a přilehlý malý dvorek jsou vlastně klášterním hřbitovem. Kartuziáni neoznačovali hroby náhrobky, jen prostým křížem bez jména. Na dvorku byla v současné době postavena malá zvonička, kterou doplnila okrasná výsadba. Kamenný kříž ve výklenku byl vykopán při úpravách před první poustevnou. Úpravou dvorku vzniklo důstojné pietní místo, kde na vzkříšení čekají ostatky mnohého světce. Podle kartuziánského mota: „Vytvářet mnoho svatých, ale nestavět je na odiv.“

Tunýlek

Ze sakristie pokračujeme do tzv. tunýlku. Tato chodba je částí velké křížové chodby, která propojovala cely otců. V části patřící ke kostelu se zachovalo původní gotické provedení. Při restaurování gotické omítky se například prokázalo, že zde pracovali dva řemeslníci - jeden z nich byl při práci pečlivější. Podlaha je dnes kryta dlažbou z keramických švédských desek, které jsou funkčně blízké gotickým dlaždicím z pálené hlíny. Byla odkryta i dvě podávací okénka. Okénko s kamenným ostěním je gotické, okénko s cihlovým ostěním je barokní. Pro kartuziány je typické zalomení podávacího otvoru, které vylučovalo přímý kontakt obyvatele cely s bratrem kartuziánem, který byl pověřen roznáškou pokrmů a písemně vyžádaných potřeb. Těsně za venkovním vchodem do chodby je ve stěně pravoúhlý výklenek s ostěním z gotických cihel, přecházející v lomený oblouk. Patrně sloužil sakristiánovi k ukládání mešních potřeb. V protější stěně v místě zazděného vchodu do boční kaple, kterou nazýváme Andělská (bývalá sakristie), je malá výstavka archeologických nálezů. Oknem do dvora vidíme zahradu barokní cely A a naznačené základy původní gotické cely. U nového vchodu do bývalé sakristie je několik informací a snímků, které se týkají moravského markraběte Prokopa Lucemburského, nejmladšího syna markraběte Jana Jindřicha.

Andělská kaple

Novým vchodem vstoupíme do Andělské kaple, bývalé sakristie. V podlaze před oltářem je zasazena deska, která kryje komoru s ostatkovou tumbou s ostatky markraběte Prokopa. Jeho hrob v malé gotické kryptě byl nalezen v hlavní lodi kostela při obnově podlahy před hlavním oltářem (pozice byla vzhledem k oltáři obdobná jako v kapli). Oltářním obrazem je dnes obraz Martina Johanna Schmidta Archanděl Michael svrhuje padlé anděly (1772), andělé z bývalé skupiny Kalvárie jsou od Ondřeje Schweigela. Výjevy na stěnách spojuje postava andělského posla. Anděl vystupuje ve scénách ze života sv. Rodiny v závěru kaple (Zvěstování P. Marii, Vidění sv. Zachariáše, obrazy kratší závěrové strany se dělí vždy do dvou polí) a ve volně vybraných námětech v zadních polích (Vidění sv. Josefa, Vidění sv. Jana na ostrově Patmu a ve dvou spolehlivě neurčených scénách, snad Vidění proroka Eliáše a na protější stěně Vidění sv. Pavla).

Hlavní loď

Vstupujeme do hlavní lodi kostela. Na hlavním oltáři si všimneme sochy sv. Jana Křtitele a sv. Bruna od Ondřeje Schweigela. Od téhož autora jsou všechny plastiky oltářního nástavce. Jan Křtitel byl kartuziány uctíván především jako poustevník. Socha sv. Bruna dobře zachycuje kartuziánský řeholní oděv. V malé apsidě u oltáře je barokní křtitelnice. Ta asi nepatřila do inventáře kartuziánského chrámu, protože kartuziáni nevykonávali duchovní správu farnosti a tedy nekřtili. Do polí klenby lodi umístil brněnský malíř Josef Stern zdařilý cyklus postav dvanácti apoštolů (místo Jidáše je zobrazen sv. Pavel). V kartuziánském chrámu bychom rozhodně nenašli kůr, protože pravidla řádu připouštěla pouze chorální zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů. Kůr byl postaven až po zrušení kláštera. Cenné jsou výpravné renesanční staly (chórové lavice) v chóru otců ze 60. let 17. století, které byly později doplňovány dalšími detaily. Vzor nové podlahy protíná příčný práh ze šedého mramoru s dlabem pro zarážku, který je jediným pozůstatkem barokního lektoria. Lektorium oddělovalo chór otců od chóru bratří. Otvor barokního lektoria kryla ozdobná, patrně dvojkřídlová dvířka. Při výměně podlahy byly nalezeny i fragmenty gotického lektoria.

Švédská kaple

Jedním z charakteristických rysů kartuziánské spirituality je hluboká mariánská úcta. Královopolští kartuziáni ji vyjádřili důstojným stánkem pro starobylý mariánský obraz - kaplí, kterou dnes nazýváme Švédská. Kaple je jedinou dochovanou barokní prostorovou jednotkou v rámci celého kartuziánského souboru. Kdy byla kaple postavena, nevíme. Nástropní freska, Apotheosa (oslava) sv. Trojice je od Franze Antona Maulbertsche. Z několika skupin ozářených světlem Ducha Svatého vyniká postava archanděla Michaela. Anděl s praporcem, sklánějící se přímo nad oltářem kaple, uvádí hlavní skupinu fresky - postavu Panny Marie a nad ní řazené tři božské Osoby. Oltářní obraz Panny Marie od Dobré rady (de bono consilio) pochází z 16. století a je nejstarším dochovaným inventářem chrámu. Autor obrazu není znám. Obraz je malován na plátno a to je přilepeno na dřevo. Při obléhání Brna Švédy roku 1642 obraz prostříleli švédští vojáci. Jak potvrdil rentgenový snímek při posledním restaurování obrazu, těchto průstřelů je celkem 48. Tři z nich jsou označeny zlatými růžicemi, ostatní jsou vyznačeny tenkou červenou linií, která je vidět jen zblízka.

Na stěně vpravo je umístěn obraz P. Marie s Ježíškem, kopie slavného obrazu P. Marie Svatotomské. Originál obrazu je na hlavním oltáři v bazilice P. Marie Nanebevzaté na Starém Brně a byl uctíván především v době obléhání Brna Švédy r. 1645. Na stěně vlevo je menší obraz Sv. Cyrila a Metoděje.

Dva velké svícny po bocích oltáře patří k inventáři kláštera. Původně byly čtyři a stávaly u hlavního oltáře.

Kaple Zvěstování

Prohlídka končí v kapli Zvěstování Panně Marii. Kaple má své jméno podle plastické skupiny od Ondřeje Schweigela, která je nyní nově umístěna na čelní stěně. Kaple byla původně kapitulní síní, nástěnná výzdoba se zčásti přičítá Franzi Antonu Maulbertschovi. Tématika maleb se vztahuje k životu v řádu (alegorie Církve, alegorie mlčenlivosti, sv. Bruno), ke klášteru a českým dějinám (zakladatel kláštera markrabě Jan Jindřich, jeho současníci sv. Jan Nepomucký a královna Žofie). Podobně jako v sakristii, dělí se i v kapitulní síni obrazy kratší závěrové strany vždy do dvou polí. Z alegorie mlčenlivosti se dochovala scéna jen v jednom z polí - poustevny v divoké „pustině“ masivu Grande Chartreuse. V druhém poli byla při restaurování odkryta fragmentální postava sv. Jeronýma. Proti malbě s markrabětem Janem Jindřichem zůstává dnes prázdný rámec, původně patrně se sv. Václavem.

aktualizováno v květnu 2013 Zdeněk Winkler