Vážení hosté, milí farníci!
V dnešní otevřené společnosti je dobré sledovat „konkurenci“. A tak občas zajdu do některého z brněnských kostelů podívat se, co je tam nového. Nedávno jsem na nástěnce u sv. Jakuba četl pozvánku na zájezd do Španělska do San Jago di Compostella ke hrobu patrona chrámu. Pozvánka končila myšlenkou, že každý farník by měl alespoň jednou v životě navštívit hrob patrona svého kostela. Snad se tento nápad týkal jen farníků od sv. Jakuba. Rozhodně my, farníci od Nejsvětější Trojice, podobnou pouť ke hrobu patrona chrámu uskutečnit nemůžeme. A měli bychom na to být patřičně hrdí!
Cílem onoho zájezdu jistě nebylo pouhé turistické objevování krás Španělska. Zde šlo o cosi důležitějšího, hlubšího. Možná jste si také uvědomili, že některá místa naplňuje jakási zvláštní atmosféra. Říká se tomu odborně „genius loci“ - duch spojený s místem. Zvlášť silně tuto skutečnost prožíváme například na poutních místech. Ale i život ve farnosti, může mít svůj typický „rukopis“. Může se tu uplatňovat spiritualita řádu, který ve farnosti působí, nebo život a dílo světce - patrona chrámu, které se farníci snaží poznat, pochopit a znalosti zúročit na společné cestě k Bohu. Určité rysy životu ve farnosti může vtisknout osobnost duchovního správce, společná práce farníků třeba při opravě kostela. To všechno pomáhá přetvářet farnost v živé společenství. Jistě i poznání historie místa patří ke stavebním kamenům živé farnosti. Proto jsme v Krpoláčku uveřejnili několik článků o historii naší farnosti.
Dnes bych vás rád pozval k malému nahlédnutí do života bílých mnichů kartuziánů. Vždyť cely našeho kartouzu jsou němými svědky soustředěného rozjímání a literární práce otců kartuziánů, pod klenbou našeho chrámu 407 let zněly jejich společné modlitby a chorální zpěvy.
Královopolský kartouz Nejsvětější Trojice založil roku 1375 moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský se souhlasem své manželky Alžběty a svých synů Jošta, Soběslava a Prokopa. Byla rodina markraběte Jana tak zbožná, nebo co je vedlo k založení celkem dvou klášterů? Ve středověku se slušelo, aby bohatý a vlivný člověk pamatoval i na věci duchovní - a markrabě bohatý a vlivný byl. Odhaduje se, že ke konci jeho panování mu patřilo nejméně 48 hradů, 17 až 21 měst, kolem 25 městeček a asi 320 až 340 vesnic. Byl bratrem slavného „otce vlasti“ Karla IV., kterému občas půjčoval peníze, když se královské pokladně nedostávalo. Mohl si to dovolit, nemusel například vést nákladné války, jeho výdaje byly jistě menší, než výdaje krále, a vzhledem k církvi také nebyl zdaleka tak štědrý jako jeho slavnější bratr. Markrabě Jan zemřel ještě v roce založení kláštera a jeho milí synové, spoluzakladatelé, začali mezi sebou soupeřit o nemalý majetek. První byl z bojů vyšachován Soběslav. Toho čekala církevní kariéra. Zato Jošt a Prokop byli ve válčení vytrvalí. Ke škodě celé Moravy. Dodnes najdete v literatuře poměrně častou poznámku, že ta či ona ves zanikla v důsledku válek mezi Joštem a Prokopem. A když oba bratři po desetiletích bojů konečně zanechali, jejich bývalé ozbrojené družiny jako lapkové dál plenily Moravu. Nakonec zemřeli oba bratři bez dědiců, takže boje byly v podstatě zbytečné. Markrabě Prokop je pochován v našem klášteře.
A co naši kartuziáni? Jak nás informují písemné dokumenty z roku 1376, ani bílí mniši to neměli snadné. Poslechněte, co uvádí historik: „Sotva život kláštera vjel na tiché, řádové koleje, došlo k rozepři o koně se sousedním benediktinským klášterem sv. Martina v Luze (Komárov) ...“ Přátelé, koně byli čtyři a pří se musel zabývat sám papež Urban VI. Kartuziáni při nakonec vyhráli. A v roce 1401 na tom byl kartouz hospodářsky tak zle, že z Velké kartouze ve Francii poslali list - jakýsi evakuační plán - podle kterého bylo mnichům nařízeno, aby se v případě, že nastanou poslední chvíle kláštera, uchýlili do kartouzu pražského a olomouckého. To byly takové malé ukázky, abychom svět neviděli příliš černobíle.
Kartouz byl obvykle zakládán v odlehlých místech, v horách, v nedotčené krajině. Královo Pole tenkrát asi takovou krajinou bylo. V „Zamilovaném hájku“ nepracovala panelárna, chemička v Řečkovicích byl neznámý pojem. Poměrná blízkost velkého Brna byla výhodou. Ale jen v dobách míru! V letech válečných každý vojevůdce, který táhl na Brno, neopomenul návštěvu u kartuziánů a správně tušíte, že nešlo o přátelskou besedu. Nebudu unavovat výčtem letopočtů. Za 407 let své existence klášter dvakrát vyhořel snad vlastním přičiněním, třikrát byl vydrancován a zapálen husity, jedenkrát byl zapálen a rozbořen uherskými vojsky, jedenkrát byl vydrancován stavovskými vojsky, tříkrát vojsky švédskými, jedenkrát vojsky pruskými. Těch ran bylo tedy mnohem více, než egyptských. Za 407 let existence se ve vedení kartouzu vystřídalo 62 převorů a v létech krizových se ve funkci střídali poměrně rychle. To vše kartuziáni přežili a kartouz znovu povstával z popela a trosek. Přežili i mravní úpadek kláštera, kdy byl dokonce sesazen 39. převor. Ale nepřežili „osvícenou“ vládu císaře Josefa II., který klášter v roce 1782 zrušil spolu s řadou dalších klášterů, „... jež žádných škol neb nemocnic nevydržují, nebo jejichž členové nezastávají úřad kazatelský a kněžský, anebo nevynikají studiemi.“
Kde se brala ta energie, která umožňovala neustálou obnovu? Abychom našli odpověď na tuto otázku, musíme se zajímat o organizaci a spiritualitu řádu. A začneme přímo zakladatelem. Kartuziánský řád založil Bruno Hartenfaust. Bruno se narodil roku 1033 v Kolíně nad Rýnem rodičům stejně zbožným, jako urozeným. Kolín ale opustil již v raném věku a odešel do Francie. Byl Francouzem temperamentem i výchovou. Studoval v Remeši, Paříži a Tours [túr]. Jako mladíka ho nejvíce zajímala teologie a svá studia završil přijetím kněžského svěcení. Bruno se pustil do aktivní apoštolské služby a jeho zanícení přitahovalo pozornost celé Francie. Na remešského arcibiskupa působil takovým dojmem, že jej přijal do své osobní služby a svěřil mu úřad kancléře - mistra katedrálních škol. Ve školách působil dvacet let a po jeho smrti o něm napsali: „Mezi rektory byl úžasnou a živoucí směrnicí pro život ... Z jeho škol se do celého světa rozléval velkolepý proud moudrosti.“ Byl tedy Bruno úspěšným člověkem a jistě by ho čekala slavná církevní kariéra. Ale politické aspekty náboženského života v Remeši ho znechutily a on se rozhodl, že klášterní povolání bude smysluplnější. Učňovská léta klášterního života prožívá pod vedením sv. Roberta v Molesmes [molesmá]. Zde sv. Robert a jeho přátelé započali s monastickou reformou, která směřovala ke vzniku cisterciáckého řádu. Bruno však brzy poznal, že Molesmes je pouze přestupní stanice. Duch Svatý ho vedl do hlubšího ústraní, kde by mohl uskutečnit plány, které mu Bůh vnukl. V červnu 1084 odchází Bruno spolu se šesti druhy do Grenoblu k biskupovi sv. Hugovi a žádá ho, aby mu pomohl najít nějaké opuštěné místo. Sv. Hugo je osobně přivádí do pustiny horského masivu La Grande Chatreuse [šartréz] v předpolí francouzských Alp. O tomto místě se biskup vyjádřil, že nevěří, že by zde bez zvláštní pomoci Prozřetelnosti mohl kdokoliv žít. Takový je tedy začátek prvého kartouzu.
Ale Brunovi nebylo dopřáno zůstat ve svém milovaném kartouzu v La Grande Chartreuse. Pro církev nastala těžká doba se schizmatickými tendencemi v Itálii a v Německu a s muslimskou hrozbou křesťanskému světu na Východě. Papež Urban II. potřeboval Bruna ve své blízkosti a většinu rozhodnutí udělal až po poradě s Brunem. Že se situace v církvi postupně stabilizovala je velkou měrou zásluhou Brunova moudrého poradenství. A tak papež povolil Brunovi založit druhý kartouz v Itálii. Byl to kartouz v La Torre v Kalábrii. Zde Bruno žil až do své smrti 6. října 1101. Na Brunově hrobě se stalo mnoho zázraků, ale kartuziáni, věrni svým zásadám, neusilovali o Brunovu kanonizaci. Kartuziánské motto zní: „Vytvářet mnoho svatých, ale nestavět je na odiv.“ Teprve v roce 1514 požádal řád papeže Lva X. o povolení slavit Brunův svátek. Papež nevyžadoval žádný formální proces kanonizace a okamžitě zapsal Bruna mezi svaté osobním činem neomylné autority.
Při sestavování pravidel pro život mnichů vycházel Bruno z několika zdrojů. Přijal některé zásady svatého Benedikta, ale zároveň sáhl ještě dál, až k samotným Apoštolským otcům a Otcům pouště: sv. Antonínovi, sv. Jeronýmovi, sv. Basilovi a dalším. Všechno dohromady spojil v úžasnou recepturu pro budoucí světce.
Dnešní kartuziáni se liší od kartuziánů Brunovy doby jen velmi málo. Budovy jsou pevnější, jídlo se vaří na elektřině nebo na plynu, při pěstování zeleniny se používají umělá hnojiva. Ale otcové (mniši s kněžským svěcením) žijí dál poustevnickým životem převážně v modlitbě a rozjímání většinou ve svých prostorově izolovaných celách a v chóru otců klášterního kostela. Tento způsob života umožňují bratři (mniši laici), kteří pracují v zařízeních uvnitř kartouzu a pečují o vlastní hospodářství. Žijí rovněž v celách, které však netvoří prostorově izolované jednotky, v klášterním kostele mají vyhrazen chór bratří, který je od chóru otců částečně oddělen tzv. lektoriem. V čele kláštera je převor, za hospodářství odpovídá prokurátor.
Kartuziáni se úplně odříkají veškerého masa a jednou týdně - obvykle v pátek - zůstávají pouze o suchém chlebu a vodě. Od 14. září do Velikonoc dodržují velký klášterní půst: jedno jídlo denně a večer kus suchého chleba a nějaký nápoj. V době adventní a postní není povoleno žádné mléčné jídlo. V případě, že mnich onemocní, starají se o něho v jeho cele spolubratři a zejména ošetřovatel, pokud skutečně vážná choroba nevyžaduje léčení v nemocnici. To se stává málokdy. Kartuziánský život odříkání a modlitby udržuje mnichy v pozoruhodné kondici a je pravidlem, že se dožívají požehnaného stáří. Papež Urban V. chtěl jednou pozměnit pravidlo o neustálé abstinenci masa. Kartuziáni k němu vyslali protestní delegaci 27 mnichů ve věku od 88 do 95 let. Tito „mladíci“ připutovali pěšky a papež se svého nápadu rychle zřekl. Kartuzián opouští svou rodinu, ale v modlitbě na ni nikdy nezapomíná. Ke klášteru bývá připojen zvláštní dům pro hosty, kam mohou členové jeho rodiny přijet kdykoliv během roku na tři dny. Kartuzián nečte noviny, neposlouchá rádio a nesleduje televizi. Ve Statutech je však psáno, že komunita má být informována o důležitých událostech. Aby byl tento požadavek splněn, čte pouze převor některé seriózní tiskoviny a podle vlastního uvážení informuje mnichy o dění ve světě. Známé je kartuziánské mlčení otců i bratří, případně pozdrav „Memento mori“ (Pamatuj na smrt). Ale mnich přerušuje mlčení poměrně často. Kromě modliteb a zpěvu a nutné domluvy při konání povinností je to v neděli po obědě a po kázání nebo čtení ze Statut v kapitule. Mniši se shromáždí v místnosti, která je vyhrazena k účelu tzv. rekreace, a hodinu až hodinu a půl spolu hovoří. Otcové si povídají také každé pondělí, kdy chodí na tříhodinové procházky mimo klášter. Bratři, kteří mají při plnění svých běžných povinností víc pohybu, chodí na obdobné procházky jednou za měsíc. Jednou za rok jde celá komunita na dlouhou procházku na celý den. Oběd si berou do balíčku. Když kartuzián zemře, je pohřben ve svém hábitu na hřbitově, který patří ke klášteru. Místo označuje pouze jednoduchý kříž bez jména.
Denní program otců je sestaven tak, že denně stráví modlitbou, duchovním čtením a studiem 14 hodin, z toho 6 hodin v kostele a 8 hodin o samotě ve své cele. Zbytek je spánek, úklid cely, jídlo a práce v dílně nebo na zahradě. „Budíček“ otce kartuziána je asi v 6.45, „večerku“ má již ve 20 hodin. Ale duchovní povinnosti má i v noci. Začínají čtvrt hodiny před půlnocí modlitbou v cele a pak společnou modlitbou a především překrásným zpěvem v kostele. Vše trvá dvě až tři hodiny.
Program bratrů je poněkud jiný, bratři tráví velkou část dne mimo cely a zabývají se až 7 hodin denně svými speciálními povinnostmi, kterým se říká „obedience“. Tu určuje prokurátor obvykle podle bratrových přirozených dovedností a řemeslných zručností. I tuto práci však bratr vykonává, pokud je to možné, o samotě a v mlčení. Práce je pro něho také modlitbou. Některé duchovní povinnosti jsou pro bratra podobné, jako pro otce (například první polovina noční vigilie), některé jsou dobrovolné, podle množství práce. Stejně jako otcové, obědvají bratři obvykle ve svých celách, dodržují zdrženlivost a půst jako otcové, pokud pracují těžce, mohou se i nasnídat. Každoročně se bratr „odpoutá“ od svých povinností a zůstává po osm dní v klidu a samotě své cely - může to být buď osm dní vcelku, nebo rozdělených do dvou částí. O nedělích a velkých svátcích a jeden den měsíčně navíc, pokud si to přeje, zůstává bratr po většinu dne ve své cele v rekolekci. Tato rekolekce znamená vyhoštění všech rušivých myšlenek z mysli, usebrání se a soustředění na modlitbu. Otec i bratr skládají stejné sliby. Bratrovi s úplnými sliby se říká konvrš. Kartouza může mít také jednoho nebo dva donáty. Jsou právoplatní členové kartouzu, jejich povinnosti i hábity jsou stejné jako u konvršů, ale neskládají věčné sliby. V kartouzu jsou buď dočasně, nebo po celý život. Vzácně žije v klášteře i familiár. Ten nosí civilní šaty a má povinnosti shodné s povinnostmi domácích, neskládá sliby.
Pokud se muž vážně rozhodne stát se kartuziánem, dostane pozvání, aby strávil několik dní v klášterním domě pro hosty, aby se seznámil s životem v kartouzu. Čeká ho pohovor s převorem a novicmistrem. Pokud ho považují za schopného stát se chórovým mnichem, stane se z něho na tři měsíce postulant, pak na dobu nejméně dvou let novic (doba může být prodloužena o půl roku, kandidáti, kteří se hlásí z jiných řádů, mají noviciát delší - pět let), pak mladší profes s časnými sliby na dobu tří let. Po této době hlasují všichni členové komunity se slavnými sliby o jeho způsobilosti. Kandidát může být odmítnut, nebo může být požádán, aby obnovil časné sliby na dobu dvou let. Po celkové době asi sedmi a půl roku celá komunita znovu hlasuje, zda má být kandidát přijat za plnoprávného člena řádu. Během pěti let v postavení mladšího profesa kandidát současně studuje na kněze. Kartuziáni slibují poslušnost (zahrnuje slib čistoty a chudoby), stálost (věrnost dané komunitě) a změnu mravů (obrácení celého člověka k Bohu).
Kartuziáni mají i ženskou větev. Také sestry se dělí na chórové a laické. Dívce, která si přeje stát se kartuziánskou chórovou sestrou, musí být alespoň 20 a ne víc než 35 let. Stráví šest měsíců jako postulantka, dva roky v noviciátě a další dva roky jako donátka s časnými sliby. Po pěti a půl letech, pokud je jí alespoň 25 let, složí věčné sliby totožné s těmi, jaké skládají mniši.
Dnes ve světě existuje 17 kartouzů pro mnichy v osmi zemích a 6 kartouzů pro sestry ve třech zemích.
Vážení přátelé, všechny tyto informace, kterými jsem vás právě zahltil, neříkají to nejdůležitější. To nelze poznat zvenku, podstatné zůstává mezi Bohem a bílým mnichem. Dovolte, abych ocitoval slova sv. Bruna: „Pouze vlastní zkušenost ukáže, jaký užitek přináší samota a mlčení pouště těm, kdo je milují.“
Jídelní miska kartuziánů se jmenuje gamelle. V této misce dostává otec kartuzián jednou, dvakrát denně potravu. A nehladoví! Mezi námi asi nebude příliš mnoho vhodných kandidátů tohoto přísného řádu. Ale možná by neškodilo, kdyby naše duše dostala alespoň občas malé gamelle ticha, soustředění a syté duchovní potravy. Naše duše hladoví často!